10Mila 2018 Nynashamn (29-04-2018)

Stejně jako loni dlouhá noc, tentokrát se to ale rozhodlo až v pátek a vůbec jsem se na ni necítil připravený, hodně se mi tam nechtělo, ale co už. Noční sezona slabší než obvykle a ve dne mi to v tom Švédsku zatím taky moc nešlo letos. Odpoledne jsem viděl něco málo z ženské štafety a přišlo mi to dost odlišné od modelových tréninků, zkoušel jsem načerpat nějaké tipy navíc. Po večeři ještě 2 h spánku v posteli, ve 22:30 cca na shromaždišti. Směrné časy překonány, mám spoustu času, vybíhám až 0:45 na 85. místě, což je horší než se čekalo.

Skoro celou cestu na mapáč hledám čudlík na pujčené Kobře (lampa za 670 €), ti dva co startovali se mnou ze mě musejí mít srandu. Naštěstí světlo zapínám právě včas, když mě míjí při náběhu do lesa, držím zuby nehty mlaďáka z Karlskrony a vlasáče z Alehofu, 1 si ťukli krásně a vzápětí sbíráme o minutu Otu Hirše z Helsinginu 2, ale na 2 jde sám nějak divně okolo a mizíme mu. Na 3 se už trochu dostávám do mapy, ale volíme silnici. U 4 se lehce zasekávám při horolezení a borci mi kousek cukají, ve snaze je doběhnout nemám úplně mapu pod kontrolou, ale oni taky ne a v kolečku nastává houbaření. Na cestě se k nim pak zase trochu dotáhnu, ale bolí mě to, neběží se vůbec dobře a cítím, že jsem večer zapomněl navštívit Toiku, ale snad to přejde. 8 je televizní a občerstvovačka, tam to znám z obrazovky a zpět nás tam dojíždí Ota.

Dlouhej postup mám připravenej, ostatní zatím studují, takže velím vpřed a vydávám se kamenitým svahem na paseku s vidinou obíhačky zleva pod vedením. Ale brzo mě předbíhá Ota a kroutí kamsi vpravo, no nic, to srovnáme. A najednou jsme u nějaké louky se špagátem (ta na západě byla šrafovaná) a já dostal bombu od větve do oka a nic nevidím. Ota skáče po hlavě do hustníku, švédům se tam nechce a následují Hammenlinu, co nás tam doběh, podle zeleného zpět k čáře. Dokud běžíme podle zeleného, jakž takž je stíhám i poslepu, ale v lese mi mizí, oko stále slzí. Sám probíhám sedlem a vzápětí vidím po levé ruce další vláček. Sice je fajn nebýt sám, ale strojvedoucí z Paimionu hodně topí pod kotlem, že i běžec Šulda na konci nevypadá úplně OK. Přes paseky se jde hodně těžko, je to celé drnovaté a bažinaté, povlávám na konci. Na pěšině pod vedením už mi skoro cukli. Tady aspoň vím kde jsem, tak si dávám pohov, pouštím balík a dřepnu do hustníku. Zbytek postupu už dobíhám sám s jendou drobnou kličkou.

Na 11 ale přišel zkrat, vyneslo mě to moc nahoru, vůbec jsem se tam nechytal a navíc tam bylo všude mokro. A se mnou jen nějaký zoufaec z Arly. Nenápadně mě stínoval, ale po několika minutách, kdy bylo jasné že vůbec netuším se někam odpojil a nakonec mě porazil. Postupně jsem se začal stáčet doleva a k jihu s cílem najít se poté na louce, ale ty bažiny mě nakonec navnadily na správnou stopu a když jsem se blížil do kolečka potkal jsem balík asi 30 lidí a v něm skoro na čele i Honzu (10 minut mi tam dával), jenže já ještě neměl tu 11. Od ní jsem šel hodně na jistotu, ten ujetý vlak nemělo smysl honit, ale v závěru jsem udělal paralelní chybu a prozkoumal jsem tak půlku postupu na 13. Tahle chyba byla naštěstí dost malá, abych stihl naskočit do dalšího vlaku.

Na louce jsem loupnul gelík (po dlouhé úvaze, jestli ho žaludek vůbec zvládne, přece jen mi bylo celkem blbě) a zařadil se doprostřed skupiny a aplikoval taktiku z loňska, tzn moc neřešit postupy, ale mít připravenou dohledávku, protože tu místňáci co běží takhle vzadu už moc nedávají. Tempo bylo pohodovější, do kopců se chodilo spíš pěšky a vůbec se mi konečně běželo fajn. Při náběhu na velkou cestu před 17 vznikla zajímavá situace, půlka lidí nechtěla obíhat, ale neměli namapováno, tak tam zůstali trčet. Na 19 okolo moře to sice byla pakárna, ale co. Jenže za 20 jsem si ve stoupání vypojil o nějakou větev kabel a oni na mě pochopitelně nepočkali. Zkusil jsem to za nima ještě napálit, ale nepovedlo se a před dohledávkou jsem se stočil moc doprava, motal se u jiných kamenů a když jsem pochopil a vydal se doleva, sebrali mě odpadlíci, co s náma předtím nechtěli na 16 obíhat (mezitím jsme jim utekli o 3').

Zbytek už byl jednoduchý, ten jsem s nimi bez problému nějak doplácal v úděsném čase a s mnoha kilometry navíc. Abych to trochu shnul, moji kamarádi z prvních 8 kontrol doběhli o 20 minut dřív, skupina se Šuldou taky, ti rychlejší z Honzovy skupiny 15 minut přede mnou, Honza 9 minut přede mnou a o 5 minut by mě urychlilo, kdybych nerozpojil to světlo. Zážitek mám sice z dlouhé noci opět silný, ale teď tam zas pár let nechci, na dostihy bych musel být fakt dobře připravený aby ten výkon měl smysl, radši půjdu sám ve dne.