Zde se dozvíte všechny základní informace o tomto sportu, jaké budete mít při závodě pomůcky a co byste si měli vzít za vybavení. Orientační běh je moderní sportovní odvětví, které spojuje jak fyzickou, tak mentální složku výkonu. Při závodě se hledají kontrolní stanoviště ve stanoveném pořadí a v nejkratším možném čase. Cestu mezi kontrolami si každý volí sám za pomoci mapy, buzoly a stručného popisu kontrol. O úspěchu v závodě rozhoduje tedy rychlý běh i správná orientace.
Ačkoliv lze považovat Orientační běh za moderní sportovní odvětví, nechybí mu dlouhá historie. Kořeny orientačního běhu sahají až do 2. pol. 19. století. Ze začátku se jednalo především o závody na vojenských mapách měřítek 1:50 000 či 1:25000. První závod orientačního běhu se konal v roce 1897 v Norsku. Až do druhé světové války pak byl orientační běh výhradně sportem Skandinávie. Velký rozmach začal zažívat orientační běh s prvními pokusy o speciální mapy. Vzhledem k nízké kvalitě tehdejších map bylo charakteristické, že závody měly menší množství kontrol, které byly často umisťovány na jednoznačných objektech (křižovatka cest). Důležitá byla především 60. léta, kdy byla založena IOF-Mezinárodní organizace orientačního běhu a v roce 1966 se konalo první mistrovství světa ve finském Fiskarsu. V tehdejším Československu byl rozjezd OB pomalejší. První závod se konal v roce 1950 u Zlína. Tehdy se však nejednalo o závod jednotlivců, ale závod dvou- či trojčlenných hlídek s povinnou zátěží a doprovodnými úkoly. Dnes bychom to mohli spíše přirovnat k orientačním hrám vyskytujícími se na dětských táborech. Změna přišla až k 60. letech, kdy došlo k přechodu na severský styl orientačního běhu. Další rozvoj pak zajišťovalo postupné zdokonalování map, pro které byly dostupné kvalitnější podklady, díky čemuž byly mapy přesnější a bylo mapováno více detailů. Také se postupně zvětšovalo měřítko mapy, nejprve na 1:15 000 a později i na dnes nejčastějších 1:10 000. Nástup map kreslených na počítači a elektronické ověřování průchodů kontrolami, pak umožnili velké změny v pojetí závodů. Čím dál kvalitnější mapy, umožňují stavbu těžších kontrol, roste také počet kontrol v lese či složitost samotných tratí. Co se týče nejvýznamnějších závodů, tak mistrovství světa se konalo v České republice, respektive v Československu celkově 3x, naposledy pak v roce 2008 v Olomouci.
Orientační běh je sport založený na orientaci v neznámém terénu. Mohlo by se tak zdát, že po pár závodech už nikoho v lese nic nepřekvapí. To však rozhodně neplatí, i když je možné najít mezi různými prostory jisté podobnosti. Například leží v prostoru různě hustě komunikace, terén může mít různou členitost (od absolutní roviny po horské lesy), někde je hodně kamení a skalek. Každý les má prostě svá specifika. Zvláštním fenoménem v České republice jsou pak pískovcové skály, které mají velkou popularitu i v zahraničí. Tyto prostory totiž vzácně spojují jak mapovou tak fyzickou obtížnost. Ve skalnatých oblastech je totiž velké množství skalních průchodů a jednotlivých kamenů, které výrazně ztěžují orientaci. Zároveň ve skalách nalézáme krátké avšak prudké výběhy, které výrazně ubírají síly.
Specifikum orientačního běhu je to, že se závodů může účastnit celá rodina. Většina závodů republikové sezony nabízí široké spektrum kategorií odlišených pohlavím, věkem a také obtížností. Pro nejmladší účastníky je připravena trať označená fáborky, na kterou se vydá s rodiči. Označená trať však není nejkratší, a proto si je možno cestu při použití mapy často výrazně zkrátit. Pro starší zájemce je tu pak trať označená jako "Příchozí", která sice není v terénu označena, ale je většinou vedena po cestách, aby byla zvládnutelná i úplnými začátečníky. Věkové rozdělení skýtá u mládeže skoky po 2 letech, u veteránů nad 35 let, jsou kategorie děleny po 5 letech. Každá věková kategorie pak mívá alespoň 2 varianty, které jsou odlišeny obtížností a délkou. Značení podkategorií je písmeny E (pouze pro kategorii H/D21, která není věkem omezena), A, B, C a D. Přičemž nejdelší a nejtěžší bývá E či A a naopak nejkratší a nejlehčí D. Vypsání podkategorií ovlivňuje úroveň závodů, na menších oblastních závodech najdeme například pouze podkategorie C a D. V některých oblastech je pak toto označení nahrazeno písmeny L a K.
Nejzákladnější pomůckou orientačního běžce je mapa. Na mapě je zakreslena trať a závodů, a proto jsou na kvalitu map pro orientační běh velké požadavky. Je nezbytné, aby na mapě byly zobrazeny všechny detaily a objekty pro orientaci v terénu, ale zároveň byla při závodním použití dostatečně čitelná. Speciální mapy pro orientační využívají specifický mapový klíč (symboly označující jednotlivé objekty a plochy). Základní barvou pro čistý les je totiž bílá. Tradiční zelenou různých odstínů označujeme až les hustší (v orieňtáckém slangu hustník) a nejtmavší zelenou neprůchodné křoví. Louky a pole značíme žlutou barvou, vodstvo tradiční modrou, černou naopak cesty, domy či kameny a skály. Velmi důležitou barvou je také hnědá, kterou značíme vrstevnice či terénní tvary jako kupky či prohlubně. Důležitým parametrem mapy je měřítko, určující poměr zmenšení skutečnosti ke kresbě mapy. Měřítko mapy není jednotné, avšak nejčastěji se setkáváme s měřítkem 1:10000 (tedy jeden cm v mapě 100m ve skutečnosti). Pro klasické tratě je většinou použito měřítko 1:15000 (při oblastních závodech se však často používá desítka) a pro sprint měřítko 1:4000. Druhým parametrem mapy je ekvidistance, která udává rozdíl mezi nadmořskými výškami dvou sousedních vrstevnic. Pro klasické disciplíny bývá ekvidistance 5 metrů, při sprintech pak 2,5 metru.
Trať závodů není nijak označena v terénu, jak to známe například z krosových závodů. Závodníci ji mají zakreslenou červenou či fialovou barvou pouze na mapě. Start je vyznačen trojúhelníkem, kontroly kolečky a cíl pak kolečkem dvojitým. S výjimkou závodů s volným pořadím kontrol, jsou kontroly v mapě očíslovány podle pořadí, v jakém je musíme zdolávat. Kontroly jsou také spojeny přímými čarami. V případě větší hustoty kontrol je nutné pozorně číst mapu, protože se čáry mnohokrát kříží, případně jsou lomených tvarů, aby neprocházely kolečky, a tak nemusí být na první pohled jednoznačné, která kontrola je ta následující. Objekt kontrol by měl vždy být uprostřed kolečka, a to na nějakém terénním prvku od cesty, průseku k prohlubním či rozhraní porostu. Nikdy by však kontrola neměla být jen tak uprostřed lesa. Někdy pak nemusí být pozice z kolečka úplně zřetelná (větší množství objektů v kolečku, nejednoznačná pozice u objektu), pak je přesná pozice upřesněna pomocí popisu kontrol. Postupy mezi kontrolami si závodník volí sám. Jedinou výjimkou jsou povinné úseky (např. překonávání silnic), které jsou značeny fáborky, v mapě je spojující čára vedena podle tohoto úseku a závodníci musí pod hrozbou diskvalifikace dodržet tento úsek. Značen bývá i poslední postup ze závěrečné kontroly – ze sběrky do cíle. Toto značení však není povinné a nemusí být na všech závodech.
Kontroly slouží pro označení průchodu závodníka kontrolním stanovištěm. V lese se nachází kovový či dřevěný stojan s látkovým lampionem. Lampion je oranžovo-bílý, jedna stěna má rozměry 30 x 30 cm a celý lampion má tvar trojbokého hranolu. Na stojanu je připevněna elektronická kontrolní jednotka. Dále na stojanu najdeme mechanické kleště. Ty mohou sloužit k ražení, pokud závod probíhá „postaru“ s papírovými kartičkami (To už bývají pouze menší neoficiální závody, například některé závody tzv. zimních lig) nebo v případě selhání elektronického ražení. Pro tento případ musíme označit průchod do mapy, k čemuž by v mapě měly být 3 políčka označená R1 – R3. Každá kontrola je také označena číselným kódem na stojanu a krabičce elektronického ražení, díky čemuž si můžeme ověřit, že jsme na správné kontrole. Tento kód však není pořadovým číslem kontroly, ale najdeme ho v popisech kontrol. Volitelným prvkem ve výbavě kontroly je pak reflexní prvek, který se může používat pro noční závody, kvůli snadnějšímu nalezení kontroly.
Při velkých závodech orientačního běhu se k označení průchodu kontrolami používá výlučně elektronický systém Sportident. Jedná se o malý čip (cca velikost palce na ruce) připevněný gumičkou k prstu. Označení průchodu se provádí vložením čipu do kontrolní krabičky, která by měla reagovat blikáním a pípáním. Po dokončení závodu je pak třeba vyčíst čip v elektronickém centru v centru závodů. Pak je doběhnuvší zařazen do výsledků a dostane v papírové formě svůj vlastní výsledek s mezičasy na kontrolách. Většina závodníků vlastní svůj vlastní čip, pro ostatní je možno zapůjčit čip od pořadatele v centru závodů. Ve Skandinávii se používá konkurenční systém EMIT. Ten používá větší čipové karty, který se vkládá do kontrolní jednotky. Tento systém není kompatibilní se Sportidentem. Především na trénincích a při některých menších závodech se pak používá ražení do papírové průkazky. Čas startu a cíle se v tomto případě zapisuje ručně na kartičku. Ražení pak musí provést závodník mechanicky pomocí kleštiček na kontrolních stanovištích.
Popisy kontrol mají společně s mapou určit přesnou polohu kontroly. Obsahují celou řadu údajů, přičemž každé kontrole je přiřazen jeden řádek. Vedle pořadového čísla kontroly najdeme kód kontroly, který se vždy musí shodovat s kódem umístěním na kontrole v lese. Další informací je přesný objekt kontroly, popsaný pomocí značek zvaných piktogramy. Každý objekt má svoji specifickou značku. Většina značek jsou stejné jako symboly v mapě, některé se však mohou lišit (například vývrat nebo suchá rýha). Popisy také určují přesnou polohu kontroly na objektu (SZ roh, J pata, horní konec), u některých objektů jeho velikost (výška kamene, plošný rozměr velké prohlubně) a umístnění kontrol, pokus se v kolečku na mapě nachází více stejných objektů (Severní, prostřední atd.). Většina závodníků k přenášení popisků používá speciální plastový obal zvaný popisník, který se obyčejně připevňuje k předloktí. Někteří pak popisky připevňují popisky lepicí páskou přímo na ruku, případně je nesou volně v ruce s mapou. Za vlhkého počasí je vhodné zabránit kontaktu popisků s vodou, aby se nerozmočili.
Buzola je společně s mapou nejdůležitější výbavou orientačního běžce. Díky tomu, že neustále ukazuje sever, nám umožňuje na jakémkoliv místě správně zorientovat mapu (sever na mapách je většinou „nahoře“, případně ho lze určit podle modrých poledníků, které vedou severojižním směrem). Nejdůležitějším využitím buzoly pro začátečníka je především zorientování mapy na mapovém startu, dalším využitím je pak pro běh pomocí azimutu, především v oblastech s nízkým výskytem orientačních bodů či nízkou viditelností. Buzola funguje na základu kompasu, střelka v kotouči ukazuje sever. Severní konec střelky poznáme většinou podle červeného zabarvení a písmene N. Buzoly používané v orientačním běhu rozlišujeme na dva typy: deskové a palcové. Deskové buzoly se skládají z obdélníkové destičky ve které je usazen otočný kotouč s kompasem. Na destičce pak obvykle najdeme drobnou lupu a několik měřítek se stupnicemi. Pro použití při orientačním běhu by desková buzola měla být přivázána provázkem k zápěstí, aby za běhu nepřekážela, ale zároveň nedošlo k její ztrátě. Palcová buzola se skládá z kompasového kotouče, který je pomocí malé destičky a gumičky připevněn k palci. Palcová buzola je většinou o něco méně přesná než desková a nenabízí tolik doplňků, pro závodní použití je však mnohem rychlejší a praktičtější. Buzoly mají také několik parametrů. Důležité jsou především absolutní přesnost, rychlost ustálení střelky (doba, za kterou buzola po zastavení běhu ukáže sever) a stabilita střelky (výkyvy za běhu). U sportovních buzol většinou platí, že každý typ je různě výkonný v daných parametrech, a proto je při výběru buzoly nutné přihlédnout i k závodnickému stylu.
Nejznámější variantou Orientačního běhu je ta pěší, která má nejčastěji stanovené pořadí kontrol, které je nutno zdolat v co nejkratším čase. Další blízkou variantou je MTBO – orientační závod na horských kolech. Na rozdíl od pěšího OB zde hrají větší roli cesty, které jsou oproti zbytku mapy velmi zvýrazněny. Lyžařskou variantou je LOB – Lyžařský orientační běh, s tím rozdílem, že místo cestou jsou v mapě lyžařské stopy různé kvality, od strojově upravených pruhů pro bruslení, po úzké stopy „prošláplé“ pouze lyžaři. Posledním sportem pod hlavičkou IOF je Trail-O, varianta orientačních sportů, která umožňuje soutěžit lidem s tělesním postižením, aniž by byli znevýhodněni oproti ostatním účastníkům. Podstatou je správné určení kontroly podle mapy na vzdálenost 20-50 metrů (v místě jsou i falešné kontroly). Dále existuje velké množství speciálních variant jako rogaining (závod dvojic na upravené turistické mapě s volným pořadím různě bodovaných kontrol), horský orientační běh (kombinace volného a pevného pořadí kontrol na upravené turistické mapě v horském terénu) či radiový orientační běh (v mapě nejsou zakresleny kontroly, ty jsou vyhledávány pomocí přenosných radiopřijímačů).
Co se týče výbavy pro závod v orientačním běhu, tak nezbytný je pro většinu závodů SI čip, který lze za drobný poplatek zapůjčit na každém závodě. Další důležitou pomůckou je buzola. Začátečníkovi postačí buzola desková, později je vhodné zakoupit palcovou. Hodí se i popisník, který lze však nahradit jinými metodami. Jako obuv je vhodné volit běžeckou obuv, která nebude podkluzovat v lesním terénu. Na to by měl postačit jakýkoliv pár běžeckých bot s hrubším vzorkem podrážky. Orientační běžci pak většinou používají takzvané „orientky“. Většinou se jedná o lehké boty z umělé hmoty, s velkým množstvím gumových špuntů na podrážce. Některé typy jsou pak pro větší stabilitu vybaveny i kovovými hřeby. Co se týče oděvu, doporučuje se lehké sportovní oblečení. Nevhodná jsou bavlněná trika, která nasávají příliš mnoho potu. Dolní končetiny se vyplatí mít celé zakryté, ať už dlouhými kalhotami nebo kombinací tříčtvrťáků a závodnických podkolenek. Někteří běžce pak používají vyztužené návleky na holeně zvané prorážečky. Ty se hodí zejména v hustě zarostlých lesích. Na hlavě je pak obvyklá čelenka, která chrání před nepříjemným stékajícím potem z hlavy. Zvláštní kapitolou jsou pak stále populárnější městské sprinty. Na ty postačí krátké běžecké kraťasy a hladká běžecká obuv. Většinu vybavení pro orientační běh lze zakoupit na jakémkoli větším závodě, pro občasné závodění pak postačí i sportovní kolekce ze supermarketu.
