Tatry E3 (08.07.2017)

Pořadatelé slibovali hodně bažin, ale skutečnost byla mnohem výživnější, než jsem si představovala. A z neznámého důvodu jsem měla celkem panický strach, abych někam nezapadla. V podstatě jsem se ztratila už na K1, došla na cizí kontrolu a dostala radu, že jsem na druhém konci cesty. K1 jsem pak našla, aniž bych zjistila, že jsem byla na své K8. Na K2 jsem vůbec nedala počítání luk a potoků, jak bylo všecho modře šrafované, špatně jsem to vyčetla. A opět ani výrazné stromy nepomáhaly. Jak jsem se pak blížila ke K2, nastalo bahenní peklo. Bahenní cestičky ve vysoké trávě s občasnou tůní. Podle směru vybrat cestičku a doufat, že dojdu, kam chci. Aktivně jsem našla K4 (pohled nahoru, obrovský smrk), vděčný pán mě na oplátku protáhl na K5 a K6. Pak jsem už měla nervy nadranc, fobie z bažin kulminovala, hlavně ven z lesa a na K7 suchou nohou. Ještě jsem stihla potkat Pavla, který zrovna zapadl po kolena. Na K8 a dál jsem vždy za někým visela, sama jsem už do bažin nechtěla. Hrozný postup byl na K9, kde ve svahu k potokům a bažinám přibyly obrovské lopuchy. Chybu na K12 už netřeba komentovat, srovnala jsem se podle cíle. A z cíle se šlo rovnou do řeky odbahnit, na shromaždiště nás vozil autobus. Zážitek to byl velký v čase 83, ale nevím, jestli bych to chtěla ještě jednou.